Standa Procházka (1919-2016)
Standa Procházka je legenda mezi zpěváky. To je štěstí a výsada, jaká je dopřána málokomu. Mám radost, že vám ho - pamětníkům i mladším - můžu připomenout výběrem písní, které proslavil nebo složil a otextoval. Nejsou všecky jen z archivu, svoji polku Nedělej nám starosti, stáří, si s Milanem Černohouzem zazpíval při oslavě svých devadesátin.
Nedělej nám starosti, stáří, Standa Procházka slaví „90“
Slovo vydavatele:
Standa Procházka je žijící a živoucí legenda. To je štěstí a výsada, jaká je dopřána málokomu. Mám radost, že vám ho - pamětníkům i mladším - můžu připomenout výběrem písní, které proslavil nebo složil a otextoval. Nejsou všecky jen z archivu, svoji polku Nedělej nám starosti, stáří, si s Milanem Černohouzem zazpíval docela nedávno. Zvedám sklenku na jeho šťastné vykročení do desáté desítky života, a protože jsem o to byl požádán, předávám slovo.
Ladislav Kubeš.
Slovo obdivovatele:
Děkuji, že se smím vyznat. Často se mě ptají, jak to, že když sloužím už přes čtyřicet let fikci Járy Cimrmana, mám rád a seč můžu šířím českou dechovou hudbu. Odpovídám: kvůli písničkám, které právě pro ni vznikly nebo které přejala z žánru takřečené lidovky a které znám od dětství, kdy se mi zalíbily, že je zpíval Standa Procházka, idol mého školního a dorosteneckého věku. Mnohé, jež jsou na tomto albu, notovával jsem si s maminkou, umím je dodnes slovo od slova a právě jemu, Standovi Procházkovi, jsem za to vděčný. Jeho optimismus, jeho cit, vkus a výdrž byly a jsou nezpochybnitelné. Jsem koneckonců mladší o pouhých sedmnáct let, tak není divu, že právě on přivedl mě svými písničkami k dechovce i ke swingu, stávaje se tak důkazem, že hudba je nedělitelná. Mám ho rád a jsem šťasten, že patřím k nespočetnému houfu těch, kdo dnes říkají: pane Stando Procházko, děkujeme Vám!
Miloň Čepelka.
NAD VLTAVOU SE STMÍVÁ, SLUNCE ŠLO DÁVNO SPÁT ...
16.dubna 2016 odpoledne po patnácté hodině šel (bohužel navždy) spát i ten, kdo před více než šedesáti lety uváděl melodické tango Slávy Tkačuka a Ladislava Jacury do posluchačské paměti, zpěvák Standa Procházka. Chybělo málo - byl by tehdy v srpnu oslavil devadesáté sedmé narozeniny a mohl směřovat ke stovce. To mu dopřáno nebylo, a když od té chvíle bude letos výročí sto první, vzpomeňme na něj právě při této nekulaté příležitosti, když tu kulatou stou jsme loni myslím všichni prošvihli. I tak za jeho výjimečný život poděkujme a připomeňme, že to tango s ním zpívaly Sestry Skovajsovy a v jiné verzi ho s nimi zpíval i jeho velký vzor, slavný operetní tenor Jára Pospíšil. Možná právě po jeho příkladu volil někdejší číšnický učeň Stanislav Procházka coby začínající zpěvák onu důvěrnější, domáčtější podobu i svého křestního jména. Jaroslav a Stanislav, pro fanynky Jára a Standa. Znali se, jak by ne, měli podobnou barvu hlasu, což mladšího Standu těšilo a staršího Járu nepohoršovalo, ba naopak, sbližovalo je to. Však dokud ještě žila, měli společnou i tu operetu, i když na různých jevištích. Protože probírám znovu svůj starší nekrolog, dovolte, abych byl osobní: Standa Procházka byl prvním pěveckým idolem mého dětství a mládí. A zůstal jím, i když k nim později přibyli další. Poslouchával jsem ho už za války a pak po ní z rozhlasu, když zpíval s Orchestrem F.A.Tichého nejen o stmívání nad Vltavou, ale také, že stojí štěstí na rozcestí, že nejhezčí na světě jsou oči děvčete, když láska májová zjara v nich rozkvete, že tvůj tichý pláč je jako večer májový, vyčítal Andulko, Andulko, Anduličko, pročpak jsi na mě zlá pro slovíčko, radoval se, že nad Prahou tančily hvězdičky a později, když podobným písničkám vyhlásili soudruzi v rozhlase stop, ještě to zkoušel s panem kapelníkem ukolébavkou jdi už spát má holubičko, zvoní, zvoní klekáníčko, kvíteček i brouček spinká, z vížky jenom zvonek cinká a později už z nezbytí a s údivem, že hej hola, hej hola, tři vnuky babička měla, šli do všeho zvesela, jak to sem dolehlo odkudsi ze sovětského východu. Marně. V rozhlase byl konec, avšak na pódiích po celé republice a v televizi naštěstí ne a Standa se směl prozpívat až do stáří. Obdivuhodně svěží, vždy každým coulem profesionál, usměvavý, milý, roznášeč dobré pohody. Chodil jsem všude, kde zpíval, v Praze na studiích jsem střídal Karla Vlacha v Divadle ABC s koncerty Orchestru Karla Valdaufa v Lucerně a radoval se, že na starých gramofonových deskách byl Standa k poslouchání i v rytmech comedy foxů Jaroslava Maliny s Inkou Zemánkovou, s Lišáky, s Jiřinou Salačovou ... Rozpomínky se hrnou a vrcholily před jedenácti roky na Kubešově Soběslavi, když tam přijel oslavit devadesátiny a ještě zpíval a usmíval se, i když už s vědomím, že nikdy se nevrátí pohádka mládí, že už je to dávno, tak docela dávno, co jsme prožívali tu pohádku svou, protože to, co bylo, to dávno už není, ačkoli ještě kámen se v té vodě obrátí, mládí mé se už nenavrátí.
Nějaký s odpuštěním trouba na internetu komentoval zprávu o zpěvákově odchodu rádoby vtipným "Stando, proč jsi tady strašil tak dlouho?", ale mně po prvotním rozčilení došlo, že plodně prošlý život nepošpiní žádná jedovatá slina, že je lépe říct "odpusťte jim, neboť nevědí, co činí", zatímco my víme: Standa Procházka, aťsisi pro povýšené snoby jen zpěvák taneční, lidové a dechové hudby, byl poctivý český kumštýř. Pilný, vkusný, pokorný dělník na vinici mu svěřené. Máme po něm spoustu nahrávek, máme o něm knihu od Milana Koukala, ve které je radost si číst, a třebaže není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, Standovi vděčny jsou a zůstanou celé zástupy uznalých posluchačů. Velká čest jeho památce!
Miloň Čepelka
