LUBOMÍR JECH
Narozen: 9.4.1968 v Humpolci
Od 2. Třídy (1975) jsem začal chodit do LŠU v Humpolci, nejdříve do tzv. Přípravky a potom 4 roky akordeon k panu učiteli Vilému Fürichovi. To mě ale moc nebavilo, protože se hrály jen samé etudy, ale písničky jen minimálně. Po 4 letech jsem chtěl skončit. Rodiče ale nechtěli a bránili mi tomu, že je to škoda. V 6.třídě k nám na ZDŠ PODHRAD v Humpolci přišel mladý pan Josef Jirků (pozounista z Posádkové hudby Havlíčkův Brod) jako nový učitel dělat nábor na dechové nástroje v LŠU Humpolec s nabídkou, časem se dostat do žákovského dechového orchestru při LŠU. To byl imuls přihlásit se. Díky němu jsem neskončil s hudebkou, kde mě to do té doby vůbec nebavilo. Tím se mi otevřela cesta k dechovce, kterou jsme doma často poslouchali a vždycky se mi líbila. Začal jsem se učit na baryton a u něho zůstal až do maturity na Gymnáziu Dr.Aleše Hrdličky v Humpolci. Chodit do žákovské dechovy mě hrozně bavilo, protože pan učitel Jirků zahrnul do tehdejšího repertoáru nejen klasické dechovkové věci, ale i taneční písničky a tím si nás mladé kluky získal a přitáhl. Když jsem jednou šel ze zkoušky žákovského dechového orchestru, čekal na mě před “hudebkou” pan František Karafiát - kapelník humpolecké dechovové hudby LENEČKA (zřizovatel byl podnik Českomoravský len Humpolec) a nabídl mi chodit hrát na doprovodný trombon. To byl rok 1986. Tak byla odstartována moje cesta s dechovými kapelami. S kapelou Lenečka jsem chodil hrát asi 2 roky a pak jsem nastoupil Základní vojenskou službu. Opět díky panu učiteli Jirků jsem se dostal na přezkoušení k vojenské muzice a povolávací rozkaz byl do vojenské hudby v Plzni. To byly krásné 2 roky, na které nikdy nezapomenu. Repertoár vojenské hudby byl opravdu široký a to mě bavilo. To byla velká škola. Po návratu z vojny - na podzim 1989 jsem začal chodit hrát s další humpoleckou dechovkou, která se jmenovala VLNĚNKA (zřizovatelem byl tehdy národní podnik SUKNO vyrábějící vlněné látky - proto VLNĚNKA) s kapelníkem Václavem Menšíkem. Tady se podařilo panu kapelníkovi dát dohromady partu mladých kluků, což byl předpoklad perfektní party, chuti do nových písniček a hlavně byla legrace. V roce 1992 mi zavolal pan Jan Březina, kapelník Božejáků s nabídkou chodit s nimi na doprovodný pozoun. Dostat nabídku od Božejáků se tehdy rovnalo nabídce z kateogorie neuvěřitelných nesplnitelných snů. Bylo to obrovské dilema. Tehdy jsem si prožil velké nervy jak se rozhodnout. Jestli dát přednost bezvadné partě stejně starých kamarádů a zůstat ve Vlněnce, nebo zkusit štěstí v kapele Božejáci, která byla velmi populání, uznávaná a oblíbená, kde jsem ale nikoho neznal, a navíc měla repertoár z písniček které jsem neznal a nijak mě nelákaly. Maminka mi ale tehdy radila, ať to zkusím a uvidí se. Zkusil jsem a popravdě první rok jsem toho litoval. Strašně mi chyběli kluci z Vlněnky a stačilo, aby tehdy někdo z nich zavolal, nejlíp pan kapelník Menšík jestli se nechci vrátit a udělal bych to okamžitě. Strašně jsem si tehdy přál, aby se to stalo. Marně… Asi po roce hraní s Božejáky jsem zkusil zpívání a v ČRo České Budějovice jsem nazpíval moje první dvě písničky: novinku Vysočina a starou písničku Alpiny. Tím bylo moje členství u Božejáků utvrzeno. Kapelník Honza Březina mě úplně dostal. Stal se pro mě návykovým. Obdivoval jsem ho jak vede kapelu, jak shání písničky a jaké sháněl písničky, jakou vyžadoval morálku, jak dokázal oslovit muzikanty a hlavně posluchače. Byl to pro mě idol a po celý můj život si ho nepřestanu vážit a obdivovat se mu. Jemu vděčím za hrozně moc. Díky němu a Božejákům jsem zažil asi nejkrásnější léta s muzikou. V roce 2012 jsem byl osloven tehdy novou kapelou Jižani z Českých Budějovic, jestli bych nešel na tzv. “záskok” za jejich nemocného zpěváka. Měl jsem trému, ale měl jsem muziku tak rád, že mi přišlo nezdvořilé nepomoct, když mi zavolali. Záskoků pak bylo ještě několik a nakonec z toho byly 3 roky účinkování s touhle kapelou až do vánočního koncertu v roce 2015, kde jsem se s kapelou rozhodl rozloučit. I u Jižanů jsem zažil hodně pěkného a byla to pro mě také škola. Každý muzikant, který s muzikou skončí, ví, co prožívá první dny, týdny, měsíce. To už je ale jiná a nutno přiznat, že moc smutná písnička, kterou si jednou zazpívá každý muzikant. Přál bych každému, aby si ji zazpíval co nejpozději. V roce 2019 jsem dostal nabídku zpívat si s Veselkou. Nabídkou jsem byl samozřejmě velmi potěšen, i když nastoupit po mistrovi Milanu Černohouzovi mi trochu svazuje kolena. Jak se mi to podaří, ukáže až čas.
