KUBEŠOVY BORKOVICE 2024 - ohlédnutí
Miloň Čepelka
Ve vzpomínce na sobotní hudební odpoledne 13.července v jihočeských Borkovicích musím být osobní, promiňte. Měl jsem před ním trému, protože jsem už na jaře kývl na nabídku kapelníka Veselky Ládi Kubeše, abych připravovanou jubilejní koncertní slavnost uvedl slovem. Velmi a ještě víc jsem si přál, aby se vydařila. Vždyť nad ní převzal záštitu českobudějovický hejtman MUDr. Martin Kuba a letošní rok je navíc Rokem české hudby. Třebaže se někomu může zdát taková představa odvážná, jsem přesvědčen, že sám letos dvousetletý Bedřich Smetana by neváhal poblahopřát Ladislavu Kubešovi k jeho polovičním, svým způsobem také stále mladým stotinám. Hudba má mnoho tváří a ani národní klasik B.S. kdysi neváhal a složil nejednu polku či nejeden pochod. Jistě by borkovickému rodákovi, těžícímu z téže lidové hudebnosti jako on, vyslovil uznání za jeho více než čtyři stovky vlastních populárních písniček i k jejich úpravám pro dechové orchestry. Přesto vyvstávaly otazníky a pochybnosti. Ty zmizely teprve, když jsem se z krytého, k tomu účelu zbudovaného koncertního pódia na borkovické návsi rozhlédl a kam mi oko padlo, tam jsem viděl hlavy a hlavy natěšených návštěvníků. Nepočítal jsem je, nebylo třeba.
Začínalo se ve dvě odpoledne. První hrála Krajanka Václava Hlaváčka, pokračovali Babouci, pak z Rakouska přicestovavší Kubešovanka, už dlouho se hlásící ke Kubešovu muzikantskému odkazu, a zakončovala Veselka oslavencova syna. Byl to svátek! Důstojná připomínka a oslava, stvrzující jakost i stálou a zaslouženou oblibu melodické hudby, v tomto případě radostně břeskné, tojest dechové. I v nebi se to muselo líbit, dokonce tak, že svatý Petr zapomněl hlídat mraky, a ty na nás a na kamery televize Šlágr, které to všechno snímaly, spustily sprchu. Sice až zhruba hodinku před závěrem, ale nepřející čerti si asi mnuli ruce. Bál jsem se těšit náhle mokré posluchače a diváky hloupým ujištěním, že zase uschnou, ať vytrvají, a naštěstí jsem ani nemusel. Zato jsem jim aspoň vysekl poklonu, neboť jen roztáhli deštníky, pokud je měli připravené, nebo se bez nich nahečmali do občerstvovacího a teď krycího stanu. A poslouchali a tleskali dál. A sólisté - Taťána Radostová, Blanka Tůmová, Lubomír Jech, Josef Oplt a Ivan Radosta dál zpívali, a všem nám bylo dobře. Pršet přestávalo a znovu začínalo, ale muzikanti čeští i rakouští se na závěr přesto podle plánu shlukli a společně ještě zahráli Borkovickou polku a lidovou Od Tábora až k nám, dirigováni zahraničními hosty: ze Švýcarska z curyšského rozhlasu SRF Romanem Portmannem, z Rakouska Manfredem Fürnsinnem. (Poznámka: Později jsem se dozvěděl, že mezi hráči Kubešovanky byl také její křídlovák Jürgen Uitz, který zařídil, že jihočeská dechová hudba byla uznána za nehmotné kulturní dědictví organizace UNESCO, tak mu za to aspoň na dálku dodatečně děkuji. Když to nenapadlo nás …)
Pak jsme ještě odjeli do Veselí nad Lužnicí na hřbitov, kde Kubešova rodina položila na jubilantův hrob velkou kytici, a znovu zněly i jeho tóny přes mraky vzhůru do nebe.
Věřím, že všichni, kdo byli přítomni, viděli to koncertní borkovické odpoledne podobně. Vzpomínat na dobré lidi a na jejich dobré dílo se má. Po stu, po dvou stech i po více letech, dokud paměť nových generací slouží. Je to správné na jejich památku a je to prospěšné pro zdraví nás vzpomínajících.